Nihareon – Písečná ozvěna zaniklého světa

Nihareon byl svět, kde slova ztrácela smysl dřív, než mohla být vyřčena. Písek, na první pohled obyčejný, měl barvu vzpomínek – šedou jako popel, který kdysi možná býval základy chrámů nebo stránkami knih. Vítr tu nevanul – spíš se plazil, v křivolakých melodiích, nesl hlasy hlasů, jež nepatřily nikomu. A nad tím vším viselo nebe z prachu, bez barev, bez času.

Awelie byla už sedm let ve světech prázdnoty. Poslední v kterém byla už téměř rok byl právě Nihareon. Nebyla tu jména, žádná konec, žádný začátek. Jediný ze světů prázdnoty, kde nebyly ani stíny a jiné přízraky. Na obzoru se vznášel obrovský černý portál pohlcující vše co se k němu přiblížilo. Povětšinou jen písek nebo prach..
"Velké Nic." Tak ho jednou nazvala – a to jméno se jí vrátilo jako vzdálené echo. Surses s ní v tomto světě příliš nekomunikoval. Měl strach, strach z toho co se stane když nejsou v Luminarelu, co se stane s jejich cestou nebo se samotným světem, když tam není strůjce osudu..

Nelíbilo se jí tady, ale po útěku z Luminarelu, poté co se setkala s tou mocnou entitou, zjistila, že neumí otevřít portál zpátky. Pouze mezi světy prázdnoty, které vypadali jako by byly mrtvé kopie těch jejích.

,,Asi něco cítím," vytrhl jí z myšlenek Surses.
V mysli jí ukázal místo, v kterém pocítil moc světů.

Po chvíli to ucítila také, sponici, ale ne tu z prázdnoty, ale tu z Luminarelu.

Pokusila se na ní napojit a povedlo se, cítila jak jí nabíjí dávno zapomenutou mocí. Mocí která v ní začala probouzet radost. Měla takovou radost, že už skoro běžela.

Doběhla k místu kde byla tato spojnice nejsilnější. Nemohla tomu uvěřit, po sedmi dlouhých letech jen ona a Suri v její mysli. A přízraky které jí chtěli zničit nebo prázdnota která jí chtěla pohltit.

Naposledy se otočila k velkémů všepohlcujícímu portálu a s usměvem na tváři ho mlčky sledovala. Cítila Suriho netrpělivost, ale musela si tento pohled zapamatovat.

Ještě jednou se rozhlédla po Nihareonu a pak se otočila k místu kde cítila spojnici. Opatrně se jí v mysli dotkla a pak začala tvořit portál.

,,Ach..." vydechla s úlevou.

Fotogalerie

Každý krok byl tichý, jako by se svět bál jí odporovat. V prachu se objevovaly torza – zrezivělé kusy věží, schodiště končící v prázdnu, zlomené sochy s tvářemi obrácenými do minulosti. Ty trosky nevyprávěly příběh – byly jím. A Awelie se jimi nechávala vést.

Když se dotkla vyčnívajícího oblázku, zablesklo se jí v mysli něco, co připomínalo smích. Strom se světly místo listí. Zápach deště na měděné střeše. Chuť slova "domov", i když nevěděla, kde leží. Ty obrazy přicházely nevyžádaně, jako když praskne skořápka snu.

Svět Nihareonu se neptal, co hledá. Jen mlčky nabízel kousky, jako by jí skládal mozaiku sebe samé. Awelie byla ztracená, zoufale toužila se dostat zpátky. Ale s každým fragmentem se k ní něco vracelo. Tichý hlas, který příliš dlouho mlčel.

Na jedné z dun spatřila zrcadlo. Bylo rozbité. Části jeho rámu byly pokroucené, povrch pokrytý pískem. Ale když se do něj podívala, spatřila svou tvář. Unavenou, cizí – a přesto svou. A za ní... mihotavé stíny. Sedm světů, které kdysi prošla. Nebyly jasné. Ale byly tam. Jako kdyby si ji ony pamatovaly, i když ona zapomněla. Slza jí skanula po tváři. Ne bolestná – spíš tichá, smířená. Dopadla do písku. A z místa, kde se dotkla země, vyrostla modrá květina. První barva, kterou Nihareon za dlouhý čas spatřil.