Zpočátku nepromluvila. Ani k sobě, ani k Surimu – artefaktu, který s ní promlouvá skrze její mysl. Stačilo jí dýchat. Klid a melancholie tohoto místa se jí vkrádaly do těla jako ozvěny z jiných světů. Její magie – jemně fialová, jako zředěná bouře – v ní pulzovala tiše, nevtíravě. Zdálo se, že je slabší než v prázdnotě, avšak přesto byla přítomná.

Suri mlčel dlouho, než se ozval. Něco se mění. Slova, která přišla jako vzdálený úder zvonu. Ne hrozivě, ale s důrazem. A Awelie to cítila také – pod kůží, pod listím, pod tím tichým štěstím, které ji zaplavovalo. Arenie byla krásná. Až příliš. A pod touto krásou cosi doutnalo.

Krátce poté se ozval výkřik

Zprvu se zdál být součástí větru. Ale tón byl lidský. Naléhavý. Bolestný. Awelie okamžitě zbystřila. V dálce mezi stromy zahlédla pohyb. Postavy v černé zbroji. Rudá magie. A uprostřed nich starý muž – jeho magické štíty slábly, chvěly se pod náporem.

Neměla čas na otázky. Jednala.

Její magie se rozlila jako roztržený závoj. Fialová spirála vyšlehla do vzduchu, roztočila listí, rozčísla světlo. Výbuch nebyl násilný, ale neodvolatelný – jako dech samotné krajiny, která si brání své. Útočníci se začali rozpadat. Ne padat k zemi, ne hořet. Prostě mizeli – rozložení na částečky, které odnášel vítr. Jako by se vraceli zpět do nicoty, která je vyslala.

Ale zůstával jeden.

Jeho magie žhnula temně rudě, oči měl nepřítomné a chladné. Nepatřil sem – to bylo cítit okamžitě. Awelie mu pohlédla do tváře a bez slov vstoupila do souboje. Rudá proti fialové. Ne světlo proti temnotě – ale rovnováha proti zvrácené síle. Mágova magie byla agresivní, porušující řád věcí. Její odpověď nebyla obranou, ale nápravou.

Střet byl ohlušující, ale okolní svět na okamžik umlkl. I vítr přestal šeptat. Čas se na pár úderů srdce zastavil, jako by se i sama Arenie dívala.

Awelie zvítězila.

Ne skrze moc, ale skrze soulad.

Když bylo po všem, listí znovu dopadalo na zem. Klid se navrátil, ale jiný. Napjatější. Starý muž žil, i když se chvěl. Když mu podala ruku a pomohla mu vstát, pohlédl jí do očí s výrazem, který znal dávné věci.

"Lovci Prastarých," řekl tiše. "Znovu se probouzejí."

Ta slova měla váhu. Prastaří byly přece pryč, pomyslela si. Mohlo to souviset s entitou kterou potkala před svým útěkem? I Suri se zdál být neklidný. A v tu chvíli Awelie pochopila, že její návrat do světa života a smyslu není pouze cestou zpět. Není jen darem. Je výzvou.

Má se stát znovu poutnicí, nebo strážkyní?

Muž ji vzal za ruku a společně se posadili. Zdálo se, že je čeká dlouhá rozprava.